Magor zlobil nejen za minulého reimu, kterému byl jedním z nejbolavějích třísek v podebrané ráně, ale nenechal se seněrovat konvencemi ani v tom současném. Vdy a za vech okolností říkal, co si myslel, a il tak, aby byl v souladu hlavně sám se sebou. Pokud s tím mělo jeho okolí problém, byl to jeho problém, nikoli Jirousův.
Moná byla jediná na světě, kterou
posledních dvacet let skoro bez výhrad bral. Naposledy se
viděla tahle svérázná písničkářka se
svým Magorem dva dny před jeho smrtí. Měli se vidět hned,
jak se za pár dní vrátí
z Vídně, kde Dáša ije. Do Čech ho přijede
v sobotu pohřbít. O Ivanu Martinu Jirousovi jsme si
s Dášou povídaly po telefonu, e-mailem, přes
naskenované rukou psané poznámky. Mluvila
a psala zpomaleně, protoe bez Magora se jí zpomalil
celý svět.
Co jste si s Martinem řekli, kdy jste se viděli
naposledy?
Nic osudového. Loučili jsme se
s tím, e se za pár dní uvidíme.
Musela jsem odjet nakrátko do Vídně za dcerou
a vnučkou. To bylo dva dny před jeho smrtí, Martin
provizorně pobýval v bytě na Neklance, v baráku
svého přítele Petra Bohunovského, protoe jeho byt
na Smíchově se rekonstruoval. V pátek, 4. listopadu
jsme spolu ještě vystupovali v Arše, Martin
naposledy četl ze svých Labutích písní. Ve
čtvrtek nato měl nastoupit do vojenské nemocnice na
vyšetření a další léčbu,
nevypadal zas tak úplně špatně, akorát byl
zesláblý. Nachystala jsem mu věci, koupila nové
pyamo a detektivku - do nemocnice se takřka těšil. Po
propuštění z nemocnice jsme chtěli vyrazit na
turné, měli jsme nasmlouvanou řadu společných
vystoupení. Ve středu, noc před nástupem do nemocnice,
zemřel. Při poslední masivní atace zákeřné
nemoci u něho nikdo nebyl. Nejvíc je mi líto, e
chyběl jen jeden den, pořád si opakuju, proč ten termín
v nemocnici neměl o den dřív,
a vyčítám si, e jsem u něj nebyla...
Kdy jsi se s Magorem potkala? Myslím úplně poprvé?
To bylo v létě roku 1976.
Odjela jsem s kytarou stopem po republice - navdy z Ostravy
- hledat lidi mého smýšlení. Našla
jsme je na baráku manelů Princových v Rychnově
u Děčína, kde jsem poznala androše, to jest
český underground. Magor byl u tehdá velký pojem,
byl zrovna ve vězení v procesu s Plastikama spolu
s Vráou Brabencem, Pavlem Zajíčkem
a farářem Sváou Karáskem. Znala jsem ho jen
z vyprávění a u v době, kdy seděl, jsem
si pro něj poskládala písničku. Vyšla teprve
nedávno jako závěrečná skladba mého
nového cédéčka Najdi místo pro radost.
Nazývá se Bojovníci snoví a je
z roku 1978.
A naivo? Tváří v tvář?
Koncem sedmdesátých let
v „jéčku", tedy v bytě rodiny Němcových
v Praze v Ječné ulici, kde jsem zpívala
s kytarou na nějakém mejdanu. Pak se naše cesty na
dlouhou dobu rozešly. Objali jsme se a těsně po revoluci
v lokále Nachtasyl ve Vídni, kam ho přivezl
náš kamarád Karel Kocour Havelka. Plná
hospoda Čechů, dosud rozdělených eleznou oponou,
přátelé z exilu i přátelé
z Prahy slavili po létech spolu v bujaré
radosti. Magor řádil jako tajfun.
Kdy se z vás stal
pár?
Věřím v jakési
řízení osudu, jinak by nebylo moné, aby se
našly dvě duše z tak rozličných
prostředí. Narodila jsem se v Karviné,
dětství jsem proila v hornické kolonii
v Orlové - jak Magor často opakoval, e jsem vyrostla na
haldách. Během školního věku jsem bydlela
s rodiči v paneláku na ostravském
sídlišti. Okolo mě samí ateisti. Magor,
humpolecký sedlák, jak jsem ho nazývala já,
hluboce věřící. Já jsem se nechala s rodinou
vyštvat reimem do emigrace, Magor se nechával opakovaně
zavírat, ne aby opustil vlast. Pak padl reim a já
jsem se v roce 1990 touila vrátit domů, jene moje děti
alostně plakaly, vyrůstaly ve Vídni, měly tady kamarády.
Tak jsem si řekla: Holka, zatáhla jsi je sem, tak to
musíš dotáhnout do konce... Ve Vídni jsem
pracovala v grafické rukodílně a ivila
tím rodinu, ale všechny volné dny jsem
trávila na Vysočině, která se později stala mým
domovem. Začali jsme pravidelně jezdit s dětmi
a s mým bývalým manelem Londýnem
(pozn. red. - Zdeněk Vokatý, jeden z prvních
signatářů Charty 77, VONS) do Vesců u Dačic, co je kousek
od Magorova statku v Prostředním Vydří. Kdy Magor
býval doma, rozdělával obrovské ohně - to byla
jeho vášeň - a zval všechny kamarády.
U ohňů se zpívalo, poskakovalo, jedlo, pilo,
povídalo - a jak se ptáš, kdy se
z nás stal pár, řekla bych, e právě
v té době, na začátku devadesátých let
jsme na Vysočině pomalu do toho páru prorůstali. Ale pozor! Oba
jsme měli vlastní rodiny. Nazývám to rozvětvenou
rodinou.
A jak bys vás dva popsala?
Dokonalost
sama.
Viděla jsem vás spolu mnohokrát a zdálo se mi, e k sobě
patříte odjakiva - čím jste si byli blízko, čím podobní, čím odlišní?
Ten pocit, e k sobě
patříme odjakiva a navdy, mám v sobě hluboce
zakořeněný. Je k tomu ale třeba nesmírného
štěstí, aby se v nekonečném vesmíru
dvě bytosti, které k sobě patří, našly.
Milionům lidí se to bohuel nepodaří. Můj syn Matěj mě
později vozíval autem k Magorovi do Vydří, je to na
půl cesty Praha - Vídeň. Takté Magora tam někdo
vozíval, nikdy jsme neměli ani auto, ani řidičák
a spojení do Vydří je špatné. Tak tedy
syn mě předával Magorovi ve vratech jeho statku se slovy:
„Magore, konec klidu!" Říkal, e jsme jako dva
tučňáci. Přešlapovali jsme tam na dvorku pod hvězdami,
šastni, bez jakékoli techniky, Magor věčně
„uklízel", to jest převáel haraburdí
z jednoho konce na druhý, ustavičně ohříval vodu -
je tam jen studna a pumpa venku, a myl nádobí,
kterého sám strašně moc zamarasil, jeho
nejoblíbenější činnost. Ostatně
nádobí myl i u kadého, kde byl zrovna
na návštěvě, zlikvidoval tak důvěřivým
přátelům několik kuchyní. Take, co nás
spojovalo? Především láska ke všemu, co se
týče jídla, a láska ke všemu, co se
týče poezie. A do třetice - láska ke všemu,
co se týče lásky. Spojovala nás rovně
neuhasitelná touha po svobodě, tu jsme ve Vydří
zaívali. Odlišní jsme si byli pouze
pohlavím.
Stalo se někdy, e jsi se za Martina styděla?
Styděla jsem se za něj pokadé, kdy se svlíkal, řvala jsem na
něj, a se oblékne, e mě hanba fackuje.
Kdy jsi na něj byla
pyšná?
Při našich společných
vystoupeních. Sjíděli jsme republiku
s recitálem milostné poezie, střídavě jsem
zpívala s kytarou vlastní písně a Martin
četl básně ze svých sbírek.
V posledním čase to byly Okuje a Rok krysy.
A kdy stál na pódiu ve vší své
důstojnosti a nenapodobitelným způsobem překrásně
četl své básně - byla jsem na něj pyšná.
Magor byl chlap kadým coulem - a vůbec jeho hlas! Kdy
četl erotické pasáe, byl velmi
vzrušující. A já jsem toho chlapa
doplňovala ve svých písničkách po ensku, a to
jiskřilo!
O čem jste si nejčastěji povídali?
Hodně jsme si povídali
o věcech týkajících se přírody,
spojovala nás láska k ní. Martin mě, holku
z paneláku, na procházkách krajinou
neustále vyučoval, jak se jmenuje kadý keř, kadá
rostlinka, kadý brouk, kadá květinka, kadá
havě. Všechno věděl, ke všemu cítil něhu
a byl u toho hravý, nebyla to nudná
škola. Říkal si mykolog, ornitolog a já
nevím, co všechno. Nejradši jsme spolu chodili do
lesa na houby. Já jsem pak uvařila kulajdu -
nejlepší na světě, jak tvrdil - a měli jsme se jako
v pohádce.
Dokázali jste spolu dělat obyčejné
věci?
Hlavně ty. Martin se většinou
plahočil po dvorku, já jsem seděla s kytarou na idli
a zpívala jsem mu u toho. To měl rád. Dělali
jsme spolu samé obyčejné věci ivota, akorát e
jsme občas postavili na nohy nějaký ten hudební festival.
První, co nechal Magor v obrovské stodole na
svém statku postavit, bylo velké pódium. Začaly
k nám jezdit undergroundové kapely a rozrostlo
se to ve větší hudební festival kadý rok
začátkem léta. Nevybírali jsme vstupné,
cestovné kapelám jsme vypláceli z prodeje
piva, pomáhali nám místní kamarádi,
prachy jsem měla schované v polštáři ve
vejminku, kde jsme s Magorem bydleli. Po čase úřady
Magorovi festivaly zakázaly, stodola se zřítila
a undergroundový festival Magorovo Vydří pokračuje
v Meziříčku u našeho přítele
Skaláka na mlejně vdy první víkend
v červenci. Přestoe Miroslav Skalák Skalický letos
dostal cenu Pavla Tigrida, má na svém pozemku ty
samé problémy s úřady, jdou po něm,
chtějí festivaly zakázat a hledají triky, jak.
Celý článek si přečtete v tištěné verzi
Instinktu.
Ivan Martin Jirous
*23. 9. 1944, Humpolec, Československo
+10. 11. 2011, Praha, Česká
republika
Kdo chtěl, mohl ho
vnímat skrze jeho přezdívku Magor a s ní
související opilecká, striptýzová
a kdovíjaká další extempore. To byla
ale jen jedna vrstva jeho osobnosti, nejznámější
široké veřejnosti. Pak tu byla další,
intimnější, snivá, plná něhy a poezie.
Tu dával Jirous k nahlédnutí jen tomu, kdo
o ni stál a měl chu a touhu hledat. Jiní
jej zase vnímali skrze rockovou hudbu, byl to právě Ivan
Jirous, který se kdysi ujal party neotesaných
mániček The Plastic People of the Universe, seznámil je
s literaturou, výtvarným uměním,
obrátil je směrem k duchovnu, seznámil je
s undergroundovou kulturou a ze všech sil se snail,
aby se kapela ani na okamik nezpronevěřila svým ideálům.
Magor zlobil nejen za minulého reimu, kterému byl jedním z nejbolavějších
třísek v podebrané ráně, ale nenechal se sešněrovat konvencemi ani v tom
současném. Vdy a za všech okolností říkal, co si myslel, a il tak, aby byl
v souladu hlavně sám se sebou. Pokud s tím mělo jeho okolí problém, byl to jeho
problém, nikoli Jirousův.
Za své názory a postoje byl Ivan Martin Jirous
několikrát vězněn, za své dílo vyznamenán.
Na mysl se mi dere to, co před časem vyřkl písničkář
Vladimír Merta. „Písničkář je jednou nohou
ve zpovědnici a druhou v pekle." Pro básníky,
zvláště takové, jako byl Jirous, to myslím
platí dvojnásob.